Můj první plachtařský závod
Miroslav Štěpán
Je sobota, poslední soutěžní den. Ráno se probouzím před šestou hodinou, ale ze spacáku se mi pro zimu moc nechce. Oči mám zavřené a přetrvávám v jakémsi polospánku. Včerejší předpověď počasí a ranní jiskřivé slunce ukazuje, že dnes bude lať.
Přemítám, zda se mi podaří udržet šesté místo. Hlavně abych doletěl a neskončil někde na cizím letišti nebo nedej bože dokonce na poli. Kdybych si pořadí polepšil, bylo by to fantastické. Vkrádá se mi dokonce myšlenka i na pozici medailovou. Častokrát takto sním o bohatství a slávě. Moc pro to ale nedělám. Definitivně se probouzím. Abych se vyhnul tlačenici ve sprše, přece jen před sedmou vstávám a rychle na sebe navlékám zimní oteplovačky a zimní boty od "vietkongu". Už jsem je chtěl dávno vyhodit. S sebou jsem si je vzal na chození v mokré trávě, teď se mi hodí. Chodím v nich každý den zrána, mají chlupatý vnitřek a pěkně hřejí. V umývárně jsem první, ještě rychle do sprchy, dokud teče teplá voda, a je sobota, takže ještě umýt vlasy. Mám s sebou i fén, ještě jsem ho nevyužil. Kdybych věděl jak je letiště vybavené, vzal bych si asi jen třetinu věcí.
K snídani si dávám kukuřičné lupínky s instantním kakaem, tři dny starý chleba s máslem a nějaké zbytky sýra značky Veselá kráva neboli La vache, qui rit - kráva, která se směje. (Copak asi právě dělá "kolega"?) Po snídani jdu pomáhat s vyndáváním aeroplánů z hangáru. Pokaždé mám strach, že se mi můj Orlík při manipulaci poškodí. S vidlemi 
manipuluje pokaždé někdo jiný a na některých je vidět, že je příliš bravurně neovládají. Konečně je moje letadlo venku. Sundat potahy, provést předletovku a zapsat ji do údržbáku. Nyní je trochu času na relaxaci před disciplínou. Copak se dnes asi poletí? Ostatně v jedenáct je briefing a tam se vše dozvím.
Po desáté hodině odcházím do kuchyňky, kde mám v ledničce ještě půlku vepřové konzervy. Musím se najíst včas, po briefingu už nebude čas. 
Cestou se stavuji u informační tabule. Briefing je přesunut na půl jedenáctou, ještě že jsem se tam šel podívat. Vracím se do maringotky a k vepřovému s chlebem si ještě dávám instantní hovězí polévku. Balím svoji tašku do letadla, v E-trexu vyměňuji akumulátory za čerstvě nabité. Mapu mám od včerejška počmáranou. Znervózňuje mě, že jsem ztratil gumu. Naštěstí mne napadá, že ji mám také na tužce. Vše vygumovat a jde se. Je půl jedenácté. V klubovně je již téměř plno. Sedám si na volné místo u stolu vpředu.
Briefing zahajuje Jirásek a oznamuje, že se poletí trať plánovaná včera. Mohl jsem s tím gumováním mapy počkat. Slovo dostává hlavní meteorolog. Poprvé za celý týden je předpověď velmi optimistická. V průběhu vystoupení ještě fotím, pak mne napadá snímnout si videosekvenci se zvukem. Vystoupení meteorologa bylo zakončeno spontánním potleskem. V místnosti vládne optimizmus. Startovní okno je naplánováno od dvanácti třiceti do patnácti třiceti. Na gridu mám místo jako včera, tj. dvanáctý. To není špatné. Mám možnost pozorovat závodníky přede mnou, a přitom budu mít dost času na získání potřebné výšky.
Po skončení briefingu se vracím zpět do maringotky. Připravuji si mapu, kontroluji souřadnice otočných bodů: nádrží v Lomnici nad Popelkou a náměstí v Polici nad Metují mám přesně podle výpisu, který jsme obdrželi, souřadnice letiště v Hořicích mám v databázi E-trexu a liší se o tři desetiny vteřiny v zeměpisné délce - no snad to není moc. Aby byl otočný bod prolétnut správně, musím se strefit 
do cylindru o poloměru 500m. Fotoaparát na film si do letadla brát nebudu. Škoda, chtěl jsem si odlétnou třístovku na zlaté céčko. Tam by byl foťák potřebný. Ještě si převlékám oteplovačky za tepláky. Při výběru bot váhám, staré rozšláplé botasky nebo nové semišky? Předvčerejškem jsem s nimi uletěl 126 km, ale nohy jsem měl jak Maresjev. Málem jsem se z kabiny ani nedostal, jak jsem měl nohy zmrzlé. Stará zásada ale říká, že vítězná sestava se nemění - beru semišky. Ale stejně mám nějaký divný pocit, ani jsem netušil, že jsem tak pověrčivý. Na start se vydám krátce po poledni. Chci mít ještě trochu klidu před startem. Cestou pozoruji oblohu. Kumuly jsou šachovnicovitě rozmístěné, připadají mi však trochu rozcuchané. Jen aby nebyly jen namalované! Po příchodu k Orlíku pouštím barograf a rádio. Pomalu se kšíruji do padáku, ...a ještě do pole "na malou", a uvelebit se v kabině. Připravuji E-trex na stránku pro záznam treku, bylo by trapné odstartovat bez jeho zapnutí... Usazen v kokpitu dělám úkony kromě 
zavření kabiny a vypínače. Vytahuji digitální foťák a pokouším se natočit videosekvenci vzletu kluzáků, které právě startují. Po čtvrthodince se postupně dostávám na řadu. Dnes mne bude vlekat dvěstěpětka, třikrát předtím to byl Brigadýr. Trochu mě to znervózňuje. Pěkný mrak se stoupákem v oblasti vypnutí vlevo se větrem přesunuje přes dráhu doprava. Zvažuji, zda bude lepší se vypnout ve stoupáku, odhadem v třistametrové výšce, nebo počkat na zamávání v šesti stovkách, kde je teď jen modro a určitě jen klesání. Za Brigadýrem bych měl v oblasti stoupáku pod mrakem více výšky. Závan větru rolující vlečné mne vytrhuje z myšlenek. Zapnout záznam treklogu, dokončit úkony: kabina, vypínač a zdvižený palec levé ruky na znamení že jsem "ready to start". Než se lano napnulo letmým pohledem na oblohu s potěšením zjišťuji, že do oblasti vypnutí se blíží další mrak. Vlek probíhá klidně. Po vzletu z dráhy 09 se stáčíme pravou zatáčkou, lehce se "otřeme" o hranice s Polskem, křižně přes dráhu ve výšce 300m do oblasti vypnutí "Na praseti". Výškoměr již ukazuje 550m, 600m na variu jsou 4m/s. Zvažuji zda se již vypnout. Ne, počkám až na zamávání. Ruku dávám na vypínač a je to tu. Při prvním mávnutí vlečné vypínám a současně 
dotahuji a převádím Orlíka do levé zatáčky. Po jedné otočce se vário ustálí na hodnotě kolem dvou metrů. Tak start je v suchu. Brzy jsem v šestnácti stovkách, do základny může zbývat odhadem tak dvě stě metrů. Vydávám se pod další mrak proti větru jsou tu asi tři větroně. Přidávám se k nim a oblétávám je na půlmetrovém stoupání ve velkých kruzích. Není kam spěchat. Startovní bod bude otevřen až dvacet minut po vzletu posledního. Po chvilce jsem pod základnou, vnímám vlhký chlad oblaku a naposledy se kochám zdejší přírodou zejména na polské straně. Škoda, že nevyšlo počasí, když byla v plánu trať na Suchý Vrch, Bystricu Klodskou, Szczitnou a Miroszow.
Z rádia zaslechnu volání pro dvanáctku od 0302. To je snad Vlastík? Po druhé výzvě odpovídám. Ano je to on v Blaníku. Ptá se kde jsem. Odpovídám jen, že před páskou, nechci vyzrazovat své úmysly soupeřům. Trať jsem mu ale mohl říci. Naší korespondence využívá Discus a ptá se na počasí v okolí Žamberka, prý je dobré. To je i pro mne dobrá informace. Popřeje mi ještě hodně štěstí a přepíná se na svoji frekvenci. Za nedlouho hlásí Hronov Info, že odstartoval poslední. Hlášení opakuje ve zpitvořené němčině. Hlasatel evidentně nezná význam slov "war" a "wird". "Za dvacet minut byl otevřen start", zní překlad. Jinými slovy ještě dvacet minut a může se jít na věc. Udržuji výšku i polohu proti větru nedaleko od letiště, abych mohl pozorovat nástupy soupeřů na trať.
Konečně hlášení o otevření trati. Tentokrát je slovo "war" namístě. Asi jsem puňťa, měl bych se spíše soustředit na závod. Sleduji prostor odletu. Všichni krouží, nikdo se k odletu nemá. Pochopitelně, nikdo nechce být značkařem pro ostatní. Teoreticky tu můžeme kroužit ještě tři hodiny než se zavře startovní okno. Konečně vidím skupinku tří nebo čtyř větroňů jak prolétávají páskou. Ještě chvíli počkám. Ztratil jsem asi 200 metrů, měl bych je znovu nabrat, mohly by mně na trati chybět. Nade mnou, kousek po větru létá polská Cobra, pokusím ji dotočit. Stoupání je jen půl metru, jde to ztuha. Pomalu ztrácím trpělivost. Cobra má stále navrch. Už nečekám a jdu na to. Co se ale děje? E-trex mi ukazuje na druhou stranu než mám letět? Nechápu to. Přepínám na mapovou stánku a postupně zoomuji na větší a větší rozlišení, abych prolétl co nejblíže odletovému bodu. Zapisuji si čas a výšku: je 12,59 hod., 1650m QFE. Roztlačuji Orlíka na stodeset a mířím kurzem na Lomnici. Přelétávám Červený Kostelec a míjím Rtyni. Cobra mne již předletěla a stáčí se více vlevo. Jižně za Úpicí vidím kroužit nějaký kluzák. Zamířím k němu. Ve výšce asi tisíc metrů nalétávám dvoumetrové stoupání, dotáčím do 1600m a mířím dále po kurzu. Na úrovni Dvora Králové se situace opakuje, jen s tím rozdílem, že kolem sebe již nikoho nevidím. V tu chvíli si říkám "hlavně doletět". Podmínky po trati jsou dobré a tak nemusím nijak zvlášť kličkovat. Stoupání vyhledávám spíše podle ploch na zemi ozářených sluncem než podle mraků, docela to vychází. Stoupání prolétávám na snížené rychlosti, kroužit začínám až při poklesu výšky na cca tisíc metrů. Postupně míjím Novou Paku, kterou jsem předevčírem otáčel a blížím se k prvnímu otočnému bodu: Lomnici nad Popelkou. Vlevo vidím kroužit pod tmavým, dobře vyvinutým kumulem asi pět větroňů zhruba 600 metrů nade mnou. Výšky je dost, nejdříve půjdu otáčet. Už 
rozeznávám místní UL letiště, kde moji kluci před deseti lety vybojovali nominaci na mistrovství ČR ve volných modelech. V duchu se ptám, proč nebylo letiště jako otočný bod. Opět vyndávám E-trex z držáku a zoomuji, abych provedl oblet nádraží správně a bez zbytečného manévrování. Podařilo se mi to excelentně. V tu chvíli si připadám jako pilot bombardéru, který provedl úspěšný odhoz bomb a vrací se domů. Mířím do míst, kde jsem viděl své soupeře. Právě nasazují na kurz. Nalétávám necelé dva metry. Dotočím, ale jen asi sto metrů a vydávám se dopředu. Takhle bych vás kluci nikdy nedohonil. Mířím do míst, kde jsem točil tři metry při cestě tam. Nyní je tam již rozplizlý kumul a na zemi stín. Stáčím se trochu k jihu po větru nad sluncem ozářené řepkové pole. Svítí zářivě žlutou barvou. Ano, to je ono! Tři až čtyři metry a můj Orlík v utažené levé zatáčce rychle stoupe do 1850 metrů. Poslední zatáčku rovnám v cárech základny a mířím přímo na Trutnov, kde jsou učebnicové mediokry. Třímetrové stoupání mne opět vyváží nahoru. Dovolím si ještě udělat snímek Trutnova a mířím dál pod nevýraznou řadou k Polici. Před Policí nad Metují točím v modru turbulentní 
třímetr. Očima pátrám po letišti v Poříčí. Místo letiště však zahlédnu jen jednoho Orlíka jižně ode mne. Vypadá, že točí také nejméně tři metry. Má taktika však říká, že nejdříve bych měl obletět otočný bod. Vydávám se k němu, je ale v modru, další mrak je až za městem. Nevadí, tam v pohodě doletím. Náhle si všímám, že E-trex se přepnul do jiného měřítka mapy. Beru ho do ruky vracím na původní rozlišení. Ale co se děje? Treklog ukazuje, že jsem již za otočným bodem. Jsem to ale Vojta. Město, na které hledím, je přece Broumov. Prudká zatáčka 180 stupňů a hurá na Hořice. Severně od Poříčí ve výšce 950 se několikrát otáčím ve stoupání jeden až dva metry, nic moc, musím dále dopředu. V dálce vidím Orlíka a jdu pod něho. Je to šestnáctka a je asi 500 metrů nade mnou. Nalétávám čtyři metry, snižuji rychlost na sedmdesát a postupně šetnáctku doháním. Chudák, nechtěl bych být v jeho kůži. Kroužíme v jednom stoupavém válci a já ho doháním po každé otáčce nejméně o dvacet, třicet metrů. Když jsem asi 50 metrů pod ním narovnává. Udělám ještě dvě otáčky a stoupání klesá na jeden metr. Že by to bylo vysvětlení? Narovnávám také a zamířím ke Dvoru Králové, kde jsou tmavé velice vyvinuté kumuly. Další čtyřmetr mne vynáší až do základny v téměř 1900 metrech. Do Hořic vede pěkná dálnice. Jedu po ní, metrové stoupání mi umožňuje zvýšit rychlost. Konečně otáčím poslední otočný bod, čelem vzad a rychle domů, oblačná dálnice se již rozpadá. Nad hřebenem mezi Hořicemi a Dvorem Králové vidím kumul jak vymalovaný, s tmavou základnou. Výška ubývá, opět se mi na mysl vkrádají pochybnosti. Jestli mrak nedá, doletím akorát na letiště do Dvora. Nahlas vyzývám boha "Ať to tam je!". Stáčím se mírně vpravo nad sluncem ozářené pole. Jako bych vjel na hrbolatou cestu. Teď! Stavím Orla na levé křídlo dotahuji, ještě dotahuji. Rychlost nechce klesat. To snad není možné. Jemné vário jde na doraz. Konečně se mi podařilo dostat rychlost na sedmdesát pět. Ručička na výškoměru se pohybuje jako vteřinovka na hodinkách. To musím vyfotit. A nejlépe na video. Vytahuji Olympus nastavuji videosekvenci a snímám 
palubní desku. Takové stoupání není každý den. Pode mne přilétá Cobra. Tak jsem tě přece někde předhonil. Poslední půlotáčku dokončuji v základně na dvou tisících. Tlačím abych dále nestoupal. Srovnávám kurz domů. Na E-trexu nastavuji stránku, kde mám zobrazenu vzdálenost od cíle. Z kapsy vytahuji rotační logaritmický dokluzoměr. Nastavuji vzdálenost 38km, výšku snížit o 200m, protivítr 4m/s. Takže na stodeseti by to mohlo vyjít. Upravuji rychlost i kurz. Mraky již nepozoruji, jen střídavě kontroluji údaje na rychloměru, váriu, E-trexu a dokluzoměru. Vše je OK, stále jsem 200 až 250m v plusu. V rádiu slyším M35 jak hlásí pátý kilometr, já jsem na patnáctém. Nalétávám turbulentní stoupání a raději snižuji rychlost. Daleko vpravo míjím Rozkoš, a přede mnou je již UL letiště Náchod, mám nějakých 500m. Tep se mi zrychluje. Vyjde to?
Od letiště v Poříčí mne už dělí jen pás kopců. Ručka varia ochable klesá: -2, -2.5, -3. Tlačím. Mám však pocit, že spíše padám než zrychluji. Srdce mi buší až v krku. Myslím na včerejší večer, když mi Josef Plecháč říkal jak přistál při jednom doletu na kopci. To snad ne! Mně se to stalo za mladých let v Žamberku. Seděl jsem ani ne 4km od letiště, když jsem se vypnul z aerovleku v Potštejně 
ve 400 metrech a nenašel stoupání. Kluci pak pro mne jeli 30km s tranďákem. Dnes by to byla pěkná potupa. Konečně se vário zmátožilo. Hlásím pátý kilometr, jak bylo na briefingu nařízeno, přestože jsem už na tři a půltém. Na pátém kilometru jsem si ale nebyl jist zda vůbec dolétnu. Nevím co bych hlásil. Sedat budu z kurzu. Na parádičky nebude výška. Škoda, průlet cílovou páskou je pro každého rozinka na dortu. Přelétám zalesněný hřeben, šišky na stromech nejsou vidět. Asi ještě nenarostly, jinak by byly určitě pěkně vidět. Konečně doma. Snižuji rychlost na sto, vytahuji brzdící klapky a hlásím finále. Na dráze je 
jen jeden historický kluzák, u hangáru registruji M35 a ještě jeden. Vypadá to, že jsem mezi prvními. Dosedám a ještě ve výběhu zatáčím doleva abych uvolnil dráhu pro další přistávající. Přijíždí traktor a odtahuje mne před hangár. Vypínám treklog na E-trexu a předávám jej rozhodčímu, který vzápětí přichází. Nyní si uvědomuji, že letiště je plné diváků. Je to příjemný pocit, připadám si nějak důležitě, když čistím náběžky od much a oblékám Orlíka do pyžama. Ještě vyvolat barozáznam a vyplnit prohlášení po letu. Pak si v maringotce vychutnávám denní dávku kafíčka se smetanou a přikusuji 
Siestu. Mezitím mi uklidili Orlíka do hangáru. Zítra až poletím domů to bude zajímavé. Budu muset vyndat všech 23 letadel z hangáru, abych se dostal ke svému. Ale co, opájím se stále pocitem, že jsem dolétl. Teprve nyní si všímám, že dolétají ostatní. Já jsem na zemi již tři čtvrtě hodiny. To znamená, že bych mohl být někde na předním pořadí. Pocit se postupně mění v takovou jistotu, že se převlékám do čistého oblečení. Co kdyby se vyhodnocovalo už od pátého pořadí. Potloukám se kolem bufetu, myslím, že si zasloužím jedno pivko. Pořadatelé již připravují ceny, vedle stupňů vítězů, zažehli plamen v kládě. Je to velice zajímavé. Vezme se metrový špalek a motorovou pilou se podélně nařízne do třech čtvrtin na šest dílků 
jako koláč a prostředek se zapálí. Hoří to parádně jako olympijský oheň. Jsem vzrušen, polepšil sem si pořadí nebo pohoršil? Potkávám Emila Slívu jak se baví s Petrem Jiráskem. Petr má v ruce výsledky. Na Emilovu otázku jak jsem dopadl odpovídám po pravdě, že nevím. Nahlédneme do výsledkové listiny. Neuvěřitelné, báječné, fantastické. Své jméno vidím na prvním řádku. To jsem nečekal ani v nejhlubším snu. Já jsem vyhrál!
