Všichni plachtaři vědí, že máme mezinárodně postavené mety, kterých bychom chtěli dosáhnout. Jednou z nich je převýšení 5000 m, za které obdržíme diamant ke zlatému nebo stříbrnému plachtařskému "C". Tohoto převýšení lze za určitých podmínek dosáhnout i v klasické termice, létáním v bouřkovém oblaku typu Cumulonimbus, nebo častěji ve vlnovém proudění, které vzniká při stabilním zvrstvení vzduchové hmoty a dostatečné rychlosti výškového větru. V našich oblastech vzniká toto vlnové proudění v Jeseníkách při větru z jihu nebo jihozápadu, dále v Krkonoších při severním nebo severovýchodním větru.
Sám jsem se o vlnu začal více zajímat v roce 2002, kdy jsem navštívil AK Jeseník k získání prvních informací. Po prvních kontaktech jsem se dohodl na první návštěvě s Martinem Tarabou na termínu 25.10.2002. Prvnímu letu s instruktorem Barešem předcházela pozemní příprava s vysvětlením "jak to funguje" a jaká jsou rizika tohoto létání. Hlavním poznatkem je asi to, že každá vlna má stejná základní pravidla, nicméně každá vlnová situace je specifická hlavně z pohledu síly větru, směru větru, výškového profilu větru a oblačnosti. S ohledem na náročnost aerovleku v rotorech je požadován minimální nálet 100 hodin na větroních.
Letiště Aeroklubu Jeseník leží v Mikulovicích, asi 15 km severně od hlavního hřebene Jeseníku. Při aerovleku je nutno proletět třemi rotory, které se tvoří v závětří Jeseníku. Toto je jedna z velmi náročných fází na začátku každého letu do vlny. Při takovém aerovleku kolísá rychlost v rozmezí 100 - 160 km/h, pilot kluzáku při průletu rotoru musí být připraven na náhlý propad vlečného letounu, na který musí okamžitě reagovat vysunutím brzdících klapek, aby nedošlo ke střetu větroně s vlečným letounem, a jejich opětovném zasunutí při vlétnutí do stoupavé části rotoru. Během vleku je nutné několikrát opakovaně dotahovat upínací pasy, aby nedošlo k poškození kabiny kluzáku hlavou pilota. Po úspěšném absolvování aerovleku se dostanete před první rotor, kde již je relativně klidné proudění. Po nastoupání nad rotor se dostane větroň do laminárního proudění. Potom již záleží na výškovém profilu větru, jak vysoko se může kluzák dostat.
Já jsem po absolvování povinného letu s instruktorem vykonal další dva lety do vlny ve funkci pilota vlečného letounu neboť tam nikdo jiný s kvalifikací vlekaře právě nebyl. I toto byl pro mne dobrý zážitek. Vím, že ten den 25.10.2002 mrzlo, přesto jsem se před letem se Z 142 vysvlékl do trika, neboť jsem věděl, že teplo mi bude dost. Situace v Jeseníku je někdy taková, že třetí rotor se nasune nad letiště, což se projeví tak, že se vlečný letoun s větroněm odlepí od země a rotor vás ještě jednou "přibije" na zem, abyste se posléze vznesli znovu... Tak se stalo i v mém případě. Po dosažení prostoru před prvním rotorem si pamatuji, že Z 142 s L 13 ve vleku stoupala 12 m/s. Pak se větroň vypnul a já jsem opět proletěl třemi rotory cestou zpět na letiště.
V dalším sólovém letu s L 23 jsem 25.10.2002 dosáhl výšky 2850 m QFE Jeseník. 16.11.2002 jsem podnikl další pokus s L 13, ale turbulence na zemi byla ještě horší než 25.10. a dosažená výška byla pouze 2500m QNH. Tyto první pokusy nestačily ani na získání zlatého "C" na které je třeba dosáhnout 3000 m převýšení. Tyto dva dny v roce 2002 mi daly představu, co vlna obnáší. V roce 2003 jsem z důvodu nedostatku času do Jeseníku ve vhodný vlnový den nedostal vůbec.
Jak jsem získal diamant 24.10.2004?
Někdo moudrý již řekl: "Štěstí přeje připraveným". Já jsem se připravoval postupně. Na konci roku 2003 jsem si pořídil starší větroň Discus, který svými parametry patří k dobré třídě ve standardní kategorii kluzáků. Praktické zkušenosti z vlny jsem měl načerpané z roku 2002. Zbývalo dořešit kyslíkové vybavení a být v Jeseníku ve správný den, kdy "to bude".
Díky kontaktům z kurzu instruktorů ve Vrchlabí mi v pátek 22.10. pozdě večer zavolal Karel Mareš z Jihlavy, že v sobotu odpoledne "to bude" a v neděli, že to bude ještě lepší. Karel se svoji partou jel do Krnova. Já jsem v sobotu domyslel uchycení kyslíkové láhve k nosníku Discuse a větroň jsem složil do transportního vozíku. Večer jsem ještě od přítele Vlastíka dostal potřebné hadičky a masku na propojení kyslíku. Vzhledem k nedostatku času jsem již nezprovoznil regulátor průtoku, a celý kyslíkový přístroj tedy fungoval na jednoduchém principu tak, že jsem si v kabině spojoval dvě hadičky pomocí rychlospojky, a tím jsem dostával deset litrů kyslíku za minutu.
Na nedělní ráno jsem si domluvil dva pomocníky, syna Filipa, který za temného sychravého podzimního rána v 6.00 odmítl účast a kolegu Vaška, jež se na letiště také nedostavil. Vytáhl jsem tedy vozík s Discusem z hangáru a vyrazil sám. Postupně se rozednilo a u Králík, cestou do Jeseníku se vyjasnilo a bylo vidět krásné, růžově nasvícené Altocumuly lenticularis nad Jeseníky. To mě utvrzovalo ve správnosti mého počínání. Další cesta přes Hanušovice probíhala opět v mlze. Stále jsem zvažoval zda jet do Jeseníku nebo do Krnova. Před Jeseníkem jsem znovu volal Karlovi Marešovi do Krnova. Řekl mi, že západní vítr v Krnově činí vzlety obtížnými, neboť je to dost z boku. Rozhodl jsem se tedy pro Jeseník.
Po mém příjezdu v půl deváté již byly všechny větroně na startu a začínaly první vleky. Složil jsem Diskuse, nainstaloval kyslík, poprvé jsem propojil a vyzkoušel soustavu hadiček. Vše fungovalo. Poté jsem se navlékl do čtyř vrstev oblečení, nasoukal jsem se do kabiny a v 10.00, jsem za vlečnou Z 226 pilotovanou Martinem Tarabou, jako poslední, odstartoval.
Vlek byl velmi turbulentní s nutností opětovného dotahování pásů a využívání krajních poloh řízení. Délka vlečného lana, na které jsem byl upoután, byla odhadem méně než 35 m (minimálně má být 40 m), což mě udržovalo opravdu v maximální bdělosti na jakýkoli náraz poryvu větru do vlečné Z 226, neboť během několika sekund stejný náraz dostanete i ve větroni. Před prvním rotorem jsem vypnul v pěkném stoupání 4 až 5 m/s ve výšce cca 1500 m na QNH. Po několikasekundovém uklidňování z vleku a zjištění, že opravdu pěkně stoupu, jsem se vrátil do reality, uvědomil si nutnost vytvoření zoubku (poklesu výšky) na barografickém záznamu. Vytáhl jsem brzdící klapky, vyklesal asi 50 m, zavřel klapky a opravdu již začal stoupat.
Stoupání postupně kleslo ze 4 - 5 m/s na 1,5 - 2 m/s. Vzduch byl hodně suchý a nedocházelo k tvoření Ac lent. Oblačnost byla pouze rotorová, další nízká oblačnost byla na jih od hřebene Jeseníku a potom pouze vysoká oblačnost typu Cirrus a Cirrostratus. To, že nebyly Ac lent, ztěžovalo orientaci, kde se jednotlivé vlny nacházejí.
Nad místem vypnutí v oblasti za Keprníkem jsem vystoupal do výšky 4300 m QNH kdy stoupání zmizelo. Během letu jsem poslouchal komunikaci ostatních kluzáků, jak na frekvenci AK Jeseník 123,5 Mhz, tak na frekvenci AK Krnov 122,6 MHz. Současně jsem pozoroval kluzáky ve svém okolí. Rozdíly výšek mi připadaly neuvěřitelné. Pokud jste např. ve 3000 m a někdo nad vámi je v 6000 m, tak ho vidíte pouze jako malinký křížek nad sebou. Na základě poslechu rádia a sledování situace jsem se přesunul za Praděd, kde jsem nejprve nalezl slabé stoupání 0,5 m/s a postupně jsem se posunoval do oblasti se stoupáním až 1,5 m/s.
Stále jsem měl jednu nezodpovězenou otázku, jak vlastně fouká??? (směr a síla větru). Logger LX 7000, který mám v Discusu určí sílu a směr větru podle snosu po provedení dvou zatáček o 360 stupňů, které se však ve vlně nelétají, a pokud uděláte jednu, jste již daleko mimo oblast stoupání... Takže se proti větru vrátíte do stoupání a směr a sílu stejně nevíte...
V oblasti za Pradědem jsem někde ve výšce 4800 m QNH poprvé spojil hadičky kyslíku a nadechl se. Náhlý příliv čistého kyslíku mi však způsobil lehkou, krátkodobou nevolnost. Musel jsem se rozhodnout co je lepší, nedýchat kyslík, aby mi bylo postupně "fajn" a nebo dýchat kyslík a být při plném vědomí? Po prvním nádechu jsem oddálil masku dál od obličeje a postupně si zvykal na čistý kyslík. Věděl jsem, že ho mám v dvoulitrové láhvi, při tlaku 150 atmosfér, málo a tak jsem ho pouštěl pouze přerušovaně.
Stoupání za Pradědem však zesláblo a prakticky skončilo ve výšce 5600 m QNH. Střídavě jsem dýchal kyslík, přemýšlel co dál, kam se posunout a postupně jsem se smiřoval s myšlenkou, že zlato již mám a diamant bude příště. Potom však zaslechl kolegu Marcela z Hodkovic, že má 7000 m.Tato zpráva pro mě byla velkým impulsem. Marcel sice oznámil přibližnou polohu, ale její určení z výšky 7000 m pouhým pohledem na zem je dost nepřesné. Hledal jsem ho očima někde nad sebou, ale nenašel. Nicméně jsem se vydal do míst nad Vidlemi, což je křižovatka pod Červenohorským sedlem a vypadá jako vidle. Stoupání jsem nalezl, postupně zesílilo z 0,5 m/s až na 1,5 - 2,0 m/s. Nad 6000 m jsem již dýchal kyslík nepřetržitě. Marcel dosáhl asi 7500 m a řekl, že jde dolů. Neviděl jsem ho, pouze jsem ho na sebe upozornil. Já jsem létal sem a tam, uvědomoval jsem si, že zásoba kyslíku je omezená, že horní hranice prostoru Jeseník je FL 240 (tj. 24000 stop cca 7800m). Dvě dopravní letadla jsem viděl dost blízko. Ve výšce přes 6500 m QHN, jsem si stanovil, že s ohledem na dosaženou diamantovou výšku, horní hranici vzdušného prostoru Jeseník a zásobu kyslíku, že v 7000 m QFE Jeseník ukončím stoupání. Po dosažení výšky jsem se rozhodl nevysunovat brzdící klapky pro rychlý sestup, ale pro malý přelet.
Roztlačil jsem Discuse směrem na Žamberk. Logger přitom ukazoval přebytek výšky 5000 m na dokluz do Žamberka. Co však s autem a vozíkem v Jeseníku? Někde u Ramzovského sedla jsem se otočil, Suchý vrch a Orlické hory byly opravdu malé ostrůvky pode mnou, a za druhý bod letu jsem si stanovil Krnov. Při tomto klouzání jsem si vychutnával pocity, jako z kabiny
Po otočení Krnova jsem ještě se povozil asi ve 3000 m a trochu se "ohřál". Při tomto již pohodovém letu jsem bez ohledu na stoupání udělat dvakrát zatáčku o 360 stupňů a LX 7000 mi ukázal vítr 19 m/s ze směru 267 stupňů.
Postupně se dostavovaly další fyziologické potřeby, takže jsem se rozhodl pro návrat na letiště Mikulovice. V blízkosti letiště byl obávaný třetí rotor, takže při navazování do okruhu to bylo trochu turbulentní a proto jsem volil rychlost 140km/h.
Vlastní přistání proběhlo bez problémů. Postupně jsem se rozhýbal, stáhl soubor IGC z loggeru, abych se ujistil, že vše je zaznamenáno jak má být. Při skládání Discuse do transportního vozíku jsem pociťoval silné bolesti hlavy při předklonu a prudších pohybech, které však postupně odezněly. Pomocí SMS jsem se mobilem podělil o radost se svými kamarády a s Discusem ve vozíku se vydal zpět do Žamberka.
Sám celý výkon hodnotím jako souhru dobrých náhod a spolupráce s kamarády, čemuž ovšem předcházela nezbytná příprava.
